Guynemerova smrt

T.Vejvoda

 

Letci ze 105. stíhací letky cizinecké legie právě seděli u snídaně v kantýně, a rozebírali zprávy z novin. Velký palcový titulek hlásal: „Letec, legionář a nebeský rytíř, eso Paul Kovář sestřelil své 12. úředně sestřelené letadlo“. Slova se ujalo eso letky Milan Smutný –  „Dvanáct tak to je teda kapacita!“ Standa Bureš zbystřil – „Pavel Kovář? Na něj si pamatuju už jako kluk, pochází od Plzně. Já jsem z Rochovic, to je od Plzně kousek. Pamatuju si jak se svým podomácku sestrojeným letadlem pořádal přelety nad Rochovickým rybníkem, jako by to bylo včera“. Po této vzpomínce vyřčené přímo od srdce, se všem letcům postesklo po domově. „Taky by mohli to kafe dělat silnější!“ Snažil se změnit téma Fanda. „A co říkáte na naše nové stroje hoši?“ Zeptal se pilotů u stolu sedící mechanik Ota. „Musím říct, že je to docela nezvyk, hlavně teda ta obratnost. Jedenáctky jsou po téhle stránce mnohem lepší.“ Odpověděl Standa. „To já si nestěžuju! “ Pokračoval Jéňa, „Ještě aby sis stěžoval, Jéňo, my víme že na tvoje konto přibyli dva sestřelení bošové.“ Náhle byl zvenku slyšet povyk, mechanici a ostatní piloti ukazovali na něco na obloze. Když naši hrdinové vyhlédli z oken, poblíž kterých právě seděli,

naskytla se jim podívaná jako vystřižená z dobrodružné knihy - letecky souboj. Oranžový letoun Nieuport 11, s černými pruhy, podle kterých každý věděl že stroj pilotuje Paul Kovář, letěl přímo vstříc Fokkeru D.II olivové barvy s bílým nápisem Claudia v srdci na trupu. Letci dole na zemi se zatajeným dechem čekali kdo dřív uhne nebo kdo dřív svého nepřítele

sestřelí. Náhle se Kovářův letoun „propadl“ asi tak 2,5 metrů, zcela dezorientovaný Němec letěl nejistě dál. Mezitím Paul se svým strojem vytočil 180 stupňovou otočku a vystoupal

zpět do původní výškové úrovně. Němec stále úplně nejistě bloumal kdesi pod sebou. Ale to už se Paul dostal přesně za Němce, chvíli počkal a asi po 3 vteřinách poslal tohoto nepřítele k zemi. Vítěz poté vítězoslavně provedl „Immelmana“ a odletěl směrem ke svému letišti. „ Tohle vypadá na třináctý Paulův sestřel! To je ale chlap!“ užasle vykřikl Fanda. Milan Smutný se poněkud zachmuřil a řekl: „Třináct není zrovna šťastné číslo“ Fanda se ho snažil uklidnit: „Ale, nemaluj čerta na zeď! “

     O týden později měl na svém kontě Paul pořád třináct sestřelů. Letci už začali dokonce spekulovat o tom, zda Paula Kováře netíží to nešťastné číslo. Všichni mu přáli aby mu přibylo nějaké to letadlo na kontě sestřelů. Toho dne letěl Jéňa se svými dvěma spolubojovníky

Milanem Smutným, který formaci vedl, a s francouzským pilotem Pierrem. Toho dne bylo hodně oblačno a Jéňa měl co dělat aby udržel formaci. A přece se mu to nepodařilo. Stalo se to asi po půlhodince letu - Jéňa pozorně prohlížel krajinu před sebou, kopce a různé vrchoviny. Náhle se  před ním objevil obrovský mrak. Ani se nepodíval, jestli jsou s ním jeho druzi. A tak Jéňa oblak prostě prolétl. Po chvíli se objevil venku z oblaku. Bezstarostně jen tak mimoděk se ohlédl. Společníci byli pryč! Nemohl uvěřit svým očím. Rozhlížel se kolem sebe, ale co se dá dělat, jeho kamarádi nikde nebyli. Byl tu ale někdo jiný, – skupina tří strojů Halberstadt typu

D.II. Tohle Jéňa nečekal, snažil se tedy vystoupat výše do oblak, které teď již ustupovaly.

Neúspěšně, „supi“ se už kolem něj slítali. Letěl teď tváří v tvář třem rozzuřeným Němcům.

Zaútočil ten, co byl vpravo. Zřejmě to byl nováček, jelikož začal střílet brzy a Jéňu netrefil.

Tím dal Jéňovi alespoň šanci. Ostře stočil svůj letoun doprava a dostal se za tohoto nováčka.

Vystřelil, dokonce viděl jak je pilot zasažen a jak se hroutí ze sedadla. To vše během několika okamžiků. Ale to bylo asi tak všechno co bylo v Jéňových silách. Oba Halberstadtové ve kruté

snaze pomstít svého milovaného kamaráda si nalítli za Jéňu. Stejně jako by si nalítl Jéňa za někoho kdo by sestřelil jeho kamaráda. Nyní byl štvanou zvěří Jéňa. Oba Němci vystřelili ze svých mašinkvérů téměř naráz. Nieuport se otřásl, hned poté se utrhla část levého křídla.

To nebylo všechno, Jéňa taky zaznamenal že ho někdo z Němců střelil kamsi do motoru.

To ale neřešil, věděl že k přežití mu pomůže pouze holý zázrak.Ten zázrak přišel.

     Ve chvíli kdy už se smířil s jistou smrtí zaslechl jakýsi motor, který se melodicky vyjímal nad Německými stroji. Podíval se po pravé ruce a uviděl oranžový Nieuport s černými pruhy –

Pavel Kovář! V té chvíli se již Pavel dostal za oba Halberstadty. Jednoho z nich sestřelil, zatímco druhý Němec se mu vysmýkl, ale to si naletěl Jéňovi přímo před nos a ten stroj sestřelil. Jéňa, se svým téměř zničeným „Bébé“ letadlem, se teď chtěl hlavně dostat na francouzskou stranu fronty. Neměl ale žádné starosti, jelikož mu teď  osobní ochranu dělal samotný Pavel Kovář, teď již eso se čtrnácti sestřely. Jakmile se tedy dostal nad místo kde šlo bezpečně přistát, neváhal, protože nechtěl riskovat život (teď se již stroj halil do oblaku černého dýmu), a přistál. Pavel nejprve nerozhodně kroužil nad ním, ale poté taky přistál.

Rozběhl se k Jéňovi a spustil francouzsky: „Není vám něco?“ nato Jéňa odpověděl stejně čistou francouzštinou: „Na mě můžete vaší mateřštinou Pavle!“ a pokračoval již česky - „Není mi nic, ale stroj je na tom hůře.“. Na Pavlovi bylo vidět jeho překvapení. „Jsem od stopáté, legionářské eskadry“ „Ach tak, s tím strojem asi nic nesvedete, asi vám nezbude než dojít pěšky na velitelsky stan, odkad vás snad někdo zaveze k vašemu letišti“ Pavel se již otočil ke svému letounu, ale Jéňa ho ještě zadržel – „Mohu se vás ještě na něco zeptat?“ nečekal na odpověď a pokračoval: „Nechtěl byste se mnou a mými kamarády zajít do hospody?“ Pavel se jen usmál a zeptal se: „Znáte tu nějakou pěknou?“ „Ano jednu ve Ste du Drolle, co kdybyste dnes kolem osmé přistál u nás na letišti u Rolland?“ „Tak jsme tedy domluveni!“. Poté Pavel pozdravil a odletěl směrem ku svému letišti.

     Jéňova cesta domů, k letišti byla, jak Jéňa očekával, strastiplná. Dvě hodiny mu trvala

cesta na velitelství, kde se doprosil automobilu. Kolem sedmé hodiny tento osobní vůz značky Renault přijížděl k letišti. Jéňa poděkoval řidiči, který si cosi bručel pod fousy a hned zamířil ke kantýně, ve které svítilo tlumené světlo lucerny a ze které byly slyšet hlasy jeho kamarádů. Těsně než vešel do kantýny těšil se jak o všem co ho za ten den potkalo a hlavně o setkání Paulem svým kamarádům řekne. „Díkybohu!“ Vyřkl Standa ještě než stačil Jéňa cokoli říci.

U stolu seděli v hloučku Jéňovi kamarádi a s nimi na stole tři láhve whisky . Jéňa se na nic neptal a začal vyprávět co se mu přihodilo od té doby, co se odloučil od své hlídky. Zpráva o Paulově návštěvě všechny sedící u stolu potěšila. A každý z nich teď nervózně seděl a nemohl se dočkat osmé hodiny. Když však táhlo na desátou, stále nikdo nepřilétal. „Jenom jestli na tebe nezapomněl“ trpce poznamenal Milan Smutný „Ale to ne, asi má nějaké povinnosti,jistě se ozve“ po této větě se piloti odebrali ke spánku. Noc byla tichá.

     Den poté bylo ošklivé, zachmuřelé ráno, ptáci mlčeli. Když vstoupil Jéňa do kantýny všichni mlčeli, kdosi mu do rukou vnutil smotané noviny. Rozevřel je a uzřel titulek „ČERNÝ DEN FRANCOUZSKÉHO LETECTVA“ pod tímto titulkem stála Guynemerova fotografie. Fotografie jednoho z nejlepších francouzských es. Bylo tu psáno že se nevrátil z hlídky, a že je dokázáno že byl sestřelen německým pilotem Wissemanem. Děsivá zpráva, pro několik Francouzů sedících v kantýně obzvláště. Ten kdosi, co vnutil Jéňovi noviny mu je teď zase vzal a otočil několik listů, prstem teď zavadil o jakýsi článek: Legionářské eso, se 14 sestřely Paul Kovář původem z Čech, byl sestřelen. Čest jeho hrdinství. To bylo vše co tu o něm stálo.

     11. září 1917 ztratila Francie nejenom Guynemera.